Hvězdy nevyhrávají tituly, ale srdce kolektivu, praví Boris Oravec

Slovensko se pyšní čtyřmi tituly mistrů světa v řadě a ani u jednoho nechyběl Boris Oravec. Tento zkušený útočník vždy platil za důležitý střípek do zlaté skládačky slovenského hokejbalu a zavzpomínal na všechny své dosažené úspěchy. Co mu dalo angažmá v Kert Parku Praha?

V bráně se skrývá devadesát procent úspěchu

Borisi, nejprve se podíváme na Vaši reprezentační kariéru, ve které jste v letech 2013 až 2019 získal čtyřikrát titul mistra světa. Jak na tyto okamžiky vzpomínáte a co pro Vás osobně znamenaly v další hokejbalové kariéře?

Byly to krásné pocity, každý jeden titul byl jiný a výjimečný, toho se prostě nedá nabažit a chcete to prožít znovu a znovu. Mám z toho nejkrásnější zážitky na celý život, které mi už nikdo nevezme.

V čem byla podle Vás tato zlatá generace tak výjimečná a jaká byla její největší přednost?

V první řadě jsme složili vždy super partu, hráči byli v nejlepších letech s velkými zkušenostmi z těžkých zápasů. Velkou práci s námi udělal dlouholetý reprezentační trenér Jožko Ďuriš. A v neposlední řadě jsme měli špičkovou obranu a brankáře. Můžete mít i ten nejlepší tým na světě, k tomu potřebujete mít i štěstí a další faktory, aby to všechno zapadlo, ale v bráně se skrývá devadesát procent úspěchu. Za třemi tituly nás zatáhl Stanislav Petrík a adekvátní náhrada byla u čtvrtého titulu, kde nás držel Patrik Polc. Nakonec bych dodal, že hvězdy nevyhrávají tituly, ale srdce kolektivu.

Dokázal byste z těchto čtyř zlatých šampionátů nějaký vyzdvihnout, který bylo nejtěžší vyhrát?

Ano, to bychom se shodli asi všichni, že to bylo v roce 2015 ve švýcarském Zugu. Měli jsme problémy už ve skupině, ale v ten pravý čas jsme se uměli semknout a vybojovat to až do finále, kde jsme zvítězili proti USA až v prodloužení. Sáhli jsme si na totální dno svých sil a po tomto titulu se v podstatě ani neslavilo, protože všichni cestou domů v autobuse byli vyčerpaní a spali. Oslavy jsme si nechali na domov s blízkými.

Vám se povedlo v každém finále vstřelit branku. Co Vás vždy dokázalo namotivovat k podání toho nejlepšího výkonu a jaká je celkově Vaše mentalita?

Já se snažím být nejlepší v těch nejdůležitějších zápasech. Nechápejte to špatně, na každý zápas se připravuji zodpovědně, ale v podvědomí jako bych se připravoval na ty nejtěžší momenty, které mají přijít a kdy mě mužstvo bude nejvíc potřebovat. Když už jiní nemohou, umím se přepnout do jiného režimu. Miluji finálové zápasy. Někdo ten tlak rozloží, ale já se v ten moment cítím nejlepší, jaký umím být, a právě pro tyto momenty jsem na sobě dřel fyzicky i mentálně, abych byl připraven.

Minulý turnaj v Kanadě v roce 2022 a letos ve Švýcarsku už pro Slovensko tak šťastné nebyly a v obou případech jste nepřešli brány čtvrtfinále. V týmu bylo dost pamětníků z Vaší zlaté party, doplněných o další nové hráče. Kde jsou podle Vás příčiny, že se dvakrát po sobě úspěch nedostavil a odjížděli jste bez medailí?

Ono to tak bývá, nedá se donekonečna jen vyhrávat. Přijdou i pády, abyste se z nich poučili, a ve velkém se proměnil kádr. Naši mladí kluci potřebují také nabrat zkušenosti, protože hokejbal na mistrovství světa je na úplně jiné úrovni než v lize. Jsou tam ti nejlepší hráči na světě a hraje se na velkých hřištích, což je obrovská změna. Já ale cítím velký potenciál, chce to jen čas, abychom opět vybudovali silnou generaci.

Na letošním mistrovství světa byl hlavní trenér vašeho mančaftu Milan Rampáček, jeden ze členů z vašich zlatých let. Jak tohoto člověka nejlépe vystihnout a charakterizovat?

Milan je dobrosrdečný člověk, kdo ho zná, musí ho mít rád. Je velmi zodpovědný v přípravě, ať už jako hráč, nebo nyní v pozici hlavního trenéra reprezentace. Ještě je mnoho, co může předat, a jak ho znám, po MS mnoho věcí pochopil a pracuje na tom, aby slovenský hokejbal vrátil opět na vrchol.

Ve slovenském kádru patříte mezi nejzkušenější hráče. Jakou roli od Vás trenéři očekávali?

Myslím si, že hlavně, abych mentálně táhl kluky a nasměroval je správným směrem a vždy pomohl mužstvu, když to bude nejvíc potřebovat.

Boris Oravec se raduje z gólu na Mistrovství světa v Zugu v roce 2015. Autor fotky: Adrian Danaj.

V Čechách je mnohem techničtější a taktičtější hokejbal

Od reprezentace nyní přejdeme na klubovou scénu. Na Slovensku jste doposud hrál za tři kluby, konkrétně Kežmarok, Považská Bystrica a naposledy Poprad. Titul se Vám podařilo vyhrát „pouze“ s Považskou Bystricí, ačkoliv jste během působení v Kežmarku byl k němu rovněž blízko v roce 2017, kdy jste ve finále prohráli se Skalicí. Proč jste tehdy nezískali titul?

Protože detaily tvoří celek a pár detailů nám tehdy chybělo, a nakonec to klaplo až v Považské Bystrici, kde jsme to všechno vyladili.

Nemrzí Vás dodnes nebo nelitujete toho, že jste se svým mateřským klubem nezažil pod Tatrami zisk velkého vítězství?

Někdy mě to mrzelo, ale díval jsem se vždy vpřed a všechno se pro něco děje, náhoda neexistuje, až postupem času člověk pochopí, jaký to mělo smysl.

Nelze opomenout také Vaše působení v České republice, kde jste odehrál půl sezóny v týmu HC Kert Park Praha a získal s nimi titul v Extralize. Jak na toto angažmá vzpomínáte a jak se zrodil Váš přestup?

Na své působení v Praze vzpomínám moc rád, ať už po hokejbalové stránce, nebo lidské. Poznal jsem spoustu úžasných lidí, a navíc mám spoustu kamarádských vztahů na celý život. Byla to pěkná zkušenost a vděčím za ni kamarádovi Radovanu Dejnekovi, protože on to v klubu nastínil. Byl tam zájem z obou stran a u nás se tehdy po covidu liga stopla, proto mě tehdy manažer Považské Bystrice Martin Kolek pustil dohrát sezónu v Kert Parku.

Když porovnáte českou a slovenskou Extraligu, jaké hlavní rozdíly mezi oběma ligami byste vypíchl?

V první řadě v kvalitě rozhodčích vidím největší rozdíl. Čest výjimkám ze Slovenska, ale v Čechách to má mnohem vyšší a konstantní kvalitu. Co se týče samotné hry, na Slovensku jsem měl pocit, že se hraje ve větším „drajvu“, bojovněji a spíše přímočaře. V Čechách je to mnohem techničtější a taktičtější hokejbal, protože už dlouhodobě se tam hraje na plastu, a také kvalita trenérů mi přijde na klubové úrovni vyšší. Tady bych nechtěl zapomenout zmínit moji zkušenost z Kertu a jsem za ni velmi vděčný, a také to, že jsem mohl hrát podle mě pod nejlepším hokejbalovým trenérem na světě Davidem Kunou.

Kromě všech zmíněných úspěchů bych ještě vyzdvihl také titul v Orságh cupu, což je největší hokejbalový turnaj v Evropě. Mohl byste tento turnaj všem čtenářům trošku více představit?

Je to skvěle uspořádaný turnaj, na Slovensku se těší velké popularitě. Organizací a zázemím to připomíná mistrovství světa. Hraje se na hokejovém stadionu a přidružených halách a je velmi obtížné na tomto turnaji uspět. Po dlouhých letech se to i nám konečně podařilo.

Poslední otázka: Uvidíme Borise Oravce ještě běhat po hokejbalových hřištích?

Já věřím, že ano. Momentálně uvažuji nad svým budoucím působištěm a uvidím, jestli to bude na Slovensku, nebo v Česku, ale pokud se potkají moje vize s vizemi klubu v nastávající sezóně, určitě do toho půjdu s vervou a odhodláním.

Reprezentační úspěchy:

4x Mistr světa (2013, 2015, 2017, 2019)

Klubové úspěchy:

1x Mistr slovenské Extraligy s Považskou Bystricí (2015)

1x Mistr české Extraligy s Kert Park Praha (2021)

2x Vicemistr slovenské Extraligy (Kežmarok 2017, Považská Bystrica 2019)

1x Vítěz Orságh cupu (2023)

Individuální úspěchy:

2x Nejužitečnější hráč slovenské Extraligy (2019, 2020)

2x Nejužitečnější hráč Orságh cupu (2016, 2018)

2x Nejlepší střelec slovenské Extraligy (2017, 2019)